LIKO-STORIES: ROMAN MACKO

Měl jsem sem přijít na 9 měsíců – původně jenom kvůli rozjezdu. Teď už to bude s menšími přestávkami 25 let! Tenkrát jsem neměl žádné zkušenosti a byl jsem taková neřízená střela. Je pro mě velké zadostiučinění vidět, co jsme tady na Slovensku za těch 25 let dokázali. Prostě mi to dělá dobře.

Řekl bych, že to souvisí s mým koníčkem, modelařinou. První modely jsem lepil už jako kluk a vždycky jsem měl blízko k takovému uměleckému směru – dokonce jsem chtěl být i grafikem, ale to úplně neklaplo. Režim a tak dál. A vždy mne to bavilo právě ze dvou důvodů – jednak je to hrozně uklidňující, ale hlavně vytváříte něco krásného. Něco „malinkého“ se snažíte dostat do „velké“ reality.

Je to jedna z věcí, která mě tlačí dopředu, protože jsem strašně nedočkavý člověk. Kolegové to měli možnost detailně poznat právě při stavbě nových prostor. Věřím, že to se mnou měli hodně těžké (smích), ale já zkrátka nemůžu čekat. Mě by to nebavilo. Věci musí odsýpat, a když neodsýpají, tak je radši nechám být. Což je „blbé“, ale mě to takhle prostě nebaví.

Ale času je málo, jsem pořád pryč (pozn. Roman dojíždí do Bratislavy z Ivanovic na Hané) a musím si to odmakat taky doma, i když se mi často nechce.

Za co jsem hodně rád, je to, že jsme to tady společně s Natašou Lichnerovou za ty roky zvládli. To mi teď přijde takové zvláštní a sentimentální a těžce se mi s ní loučí. Ale důležité je se ze všeho prostě „nepos*at“. Žijeme dneškem, minulost je za námi a budoucnost je naší volbou. Jak řekl Henry Ford: Když řekneš, že něco dokážeš, nebo řekneš, že to nedokážeš, vždycky máš pravdu. Je to na tobě…“